Ořešák královský

Znal jsem ten strom od mala, už tehdy byl veliký a košatý. Na malém vesnickém dvorku odděloval náš domov od zbytku světa. Jeho zelená koruna poskytovala úkryt před parnými léty, vytvářela stín a závětří. Vnímal jsem ten ořech jako rodinného strážce, tak nějak spojoval prostor mezi námi a místem, podobně propojoval i generace rodu. Patřil k tomu domu, k tomu místu, k té rodině. Pravda, ořechy, které plodil, byly tvrdé a malé kamenáče, listí na posléze betonovém dvorku člověku většinou také moc neladí a ta práce se sběrem, v době, kdy se přeci vše dá koupit, je také jaksi navíc. Jak pro koho. Oželel jsem ztrátu tohoto stromu, jako bych vymazal kus sebe. Jak prostá byla pomíjivost tohoto stoletého velikána.  V té době, jsem se dostatečně netázal, ani nepídil, po úmyslech. Možná už byl jeho čas, možná musel ustoupit rozumu. Tak nebo tak, tahle vzpomínka patří jemu, stromu života.

Ořešák královský je s člověkem spjat nejspíš už od dob lovců a sběračů. Do Evropy se dostal pravděpodobně z Asie, nebo východního Balkánu. Archeologové objevili ve Francii nálezy pražených skořápek, datované někdy kolem 8000 let před naším letopočtem. K hojnějšímu používání a vysazování dochází ve středověku. V Římě byl zasvěcen bohu Jupiterovi a právě Italům, přesněji Vlachům, přicházejícím ze severní Itálie, vděčí plody ořechu za svůj název v našich končinách. Největší divoký les ořecháčů se dnes nachází v Kyrgyzstánu, známý pod jménem Arslanbob, jenž je největším zdrojem vlašských ořechů na světě (1000–1500 tun ročně)

Strom dorůstá výšky až 45 metrů, jeho listnatá koruna je široká, mohutná a dřevo velice houževnaté a trvanlivé. Dožívá se až 150 let. Jedná se o rostlinu jednodomou, vlastní tedy samčí i samičí květy, které se oplodní navzájem. Možná právě proto je ořešák častým solitérem zahrad. Potřebuje dostatek slunce a alespoň trochu chráněný prostor. Obecně je choulostivý na chlad a mráz. Dle odrůdy a kultivaru se vlastnosti a odolnost samozřejmě mění. Pro svůj vysoký obsah hořčin a tříslovin zdárně odpuzuje hmyz. Jeho plody, vlašské ořechy, se dělí podle tvrdosti skořápky na kameňáky, polopapíráky a papíráky.

Vlašské ořechy začínají poprvé růst u semenáčů až po cca 12 letech. Jádra jsou ve skořápce a dozrávají v rubině, neboli oplodí ořechu, to v době zralosti popraská a seschne, ořechy pak padají na zem. Není zcela vhodné ořechy tlouci ze stromu, lepší je průběžně sbírat dokonale zralé plody a tím si i usnadnit práci při čištění. Zaschlá rubina barví kůži na rukách, černá barva pak nelze jen tak umýt. Zralá jádra jsou nabitá zdravými tuky (až 70 %), bílkovinami (15–22%), minerály a vitamíny. Nutričně velmi bohatá potrava, která se podílí na udržování normální hladiny lipidů v krvi a správné činnosti gastrointestinálního traktu a střev, je i přírodním antioxidantem podporujícím přirozenou obranyschopnost těla.

V lidovém léčitelství se kromě zralých ořechů používají i listy, květy, mladé výhonky a oplodí, všechny zelené části stromu mají podobný obsah účinných látek. Z listů se vaří čaje, dělají odvary, z pupenů tinktury, z plodů oleje.

Čaj je nejúčinnější při sběru listů po odkvětu. Obsahuje třísloviny, flavonoidy, silice, fenolkarbonové kyseliny a hořčinu Juglon.

Jak vidno, druhové jméno má stále své opodstatnění, pro lidi poskytuje tento ořešák opravdu královské možnosti. Spojení lidí a stromů je dnes z velké části spíše nevědomé, přesto, že dýcháme to, co oni vydechují a naopak. Strom života, jako jeden ze základních archetypů, propojuje daleko víc, než jen člověka s místem, zdravím a životem. Symbolizuje propojení země a nebe, Země a vesmíru.